Honza Matula

Náš příběh aneb jak jsme si domů nastěhovali 2 kočičí miminka.

Ještě předtím, než se zrodila tato šílené myšlenka, tak bych chtěl říct a možná i za celou naši famílii, že máme kladný vztah ke zvířátkám. A vzhledem k tomu, že máme domeček na vesnici, tak k takovému domečku patří i menší hospodářství. Takže jsme si pořídili slepičky. No a dřív nebo později se k domečku zatoulá i nějaká ta kočička. Během doby, co zde bydlíme jsme měli spousty kočiček. Dokonce u nás doma v domě i jedna z kočiček odrodila mladé koťátka. Ale tohle bylo ještě předtím, než jsme si pořídili kluky. Do té doby jsem ani neměl ponětí, proč je dobré kočky kastrovat a bránit tak nekontrolovatelnému množení a šíření různých genetických chorob. Bohužel k naší smůle bydlíme u cesty. Docela frekventované cesty. tedy v první linii. A tak se tedy stalo, že nám většinu kočiček a kocourků posráželi bezohlední řidiči. Já to vždy obrečel. Protože pro mě je to živý tvor a má právo na život. Stejně jako my lidé. No a to nám takhle jednou nějaký řidič přejel Kamilka. Byl to rezavý kocourek. Něco jako náš nynější Filípek. Bylo to strašné, protože jsem jej brzo ráno viděl a okolo 8 hodiny ranní jsem jel do města a už ležel chudáček u kraje. Bohužel byl už po smrti. Poté byla dlouho pauza. Do doby, než přišla máma s tím, že si pořídí toho velkého kocoura. Jak, že se mu říká? Jo Mainského mývalího kocourka. Já se přece jen ještě ujistil, jestli to máma myslí vážně. A ano myslela to opravdu vážně. A tak začalo hledání mainského kocourka. První co mě napadlo, tak byl server Bazoš.cz, kde jsme také kocourka našli. Jen ho máma viděla, tak se do něj úplně zamilovala. No a začal výběr jméno. Ani už nevím, kolik jmen jsme vymysleli, ale vím poslední, na kterém jsme se shodli. MERLIN! Ano bude to Merlin.

Takže jsem tedy napsal paní chovatelce, jestli je náš Merlin ještě vůbec k mání. Paní chovatelka byla ráda, že jsme se ozvali. A aby si nemyslela, že si z ní děláme srandu, tak jsme se rovnou domluvili, že jí složíme rezervační poplatek. A bylo to! Teda skoro to bylo.

První co mě hned napadlo….bohužel jsem drbna, tak vyhledat nějakou skupinu, která se zabývá mainskými mývalími kočičkami. A tak jsem se přidal do skupiny Mainské mývalí bez PP.

Tam jsem samozřejmě nahrál fotečku našeho Merlina. No ovšem to jsem netušil co se všechno kolem našeho kocourka strhne za povyk. Ještě ten den tam bylo opravdu na mě až moc reakcí. Ba co víc. Dokonce jsem zde četl i něco o tom, že jsou ve skupině fotky našeho Merlina dost známé. A kdyby jen on, ale i paní chovatelka je prý známá firma. No abych řekl pravdu, tak mě to moc nepotěšilo! Člověk se těší na nový přírůstek do rodiny a skupina mi říká, že ho nemáme kupovat. Řekl jsem si fajn. Nebude to zase tak horké, jak se zdá. Ovšem to jsem se hóóódně přepočítal!

Ještě ten večer co jsem zveřejnil příspěvek mi napsala nějaká paní, jestli ji můžu dát telefonní číslo, že se mnou potřebuje mluvit. A tak jsem jí ho dal!

Paní mi řekla, ať si své rozhodnutí opravdu rozmyslím, že ona sama má s touto chovatelkou nemilé zkušenosti a že od této paní má kočičku. Dávala jí dohromady hodně dlouho a i teď má nějaké problém. Paní jsem tedy poděkoval a začal jsem pomalu přemýšlet nad tím, jak to mamince řeknu, že brát Merlina asi opravdu nebude ten nejlepší nápad.

Nakonec jsem přišel domů a mámě řekl, že pořídit si Merlina asi nebude nejlepší nápad a že bychom si to měli rozmyslet. Ano Merlina chtěla a když jsem jí oznámil to, že to není dobrý nápad, tak chvíli byla proti. Ale vysvětlit jsem jí vše co by správný chovatel měl zajistit a také jsem jí řekl i o telefonním hovoru, který jsem měl. A tak jsme tedy paní napsali, ať se nezlobí, ale že Merlina nakonec nevezmeme. Takže jsem opět začal pátrat.

No světe div se, ozvala se mi nějaká Anna Kordová. Sama od sebe. To jsem v té době ještě nevěděl, jak je to velmi milá paní a jaké kontakty tenhle človíček má. A ta už nás nasměrovala na naší, jak jí říkám….Kočičí maminku.

Vzpomínám na první den, kdy jsme k Jolance přijeli. Něco tak nádherného jsem do té doby ještě snad NIKDY v životě neviděl. No zkrátka zíral jsem jako puk. Tolik kocourků a kočiček. A všichni byli mazliví a nechali se hladit. Já z toho byl na prášky.

A tak nám Jolanka ukázala svou chovnou stanice. A v ní našeho Filípka a ještě jednou překvapení. Vzpomínám si na první den. Filípek ležel v koši a spinkal. Chtěl jsem si ho jenom vyfotit. No bohužel. Do záběru se mi natlačilo nějaké malé ucho (Fredík). V té době jsem vůbec neměl tušení, že si o něco později odvezeme oba. A tak jsme se začali těšit na našeho Filípka. Mezitím jsme se doma zařizovali na příchod našeho nového člena.

Čekání bylo opravdu velice zdlouhavé. Jolanka nám vytvořila skupinku, kde nám posílala fotky našich budoucích koťátek. Ve skupince jsme byly ještě s dalšími členy. Maruškou a Leničkou. Takže jsme se společně těšili na ten den, kdy si pro Filípka, Foxíka a Foresta pojedeme. Všichni jsme se těšili

Nastal den D. Vzpomínám si na to, jakoby to bylo dnes, kdy jsme si pro něj jeli. Já byl doma celý den. Ovšem pro Filípka jsme jeli až večer. Vzpomínám si na to, že jsme se domů vrátili až něco po 22 hodině a já šel ráno do práce. Nicméně přijeli jsme k Jolance a začalo se vybavovat. Jolanka nám ukázala, jak se o Filípka starat, jak zastřihávat drápky atd. No a když už jsme chtěli jet domů, tak se mě Jolanka zeptala, jestli by nám nevadilo, kdyby nám mohla půjčit i Fredíka s tím, ať se Filípek lépe sžije s naší domácností. Fredíka nám zapůjčila myslím na 2 týdny? A to neměla dělat. Ještě než jsme odjeli, tak nám Filípka nafotila.

Přijeli jsme domů a vypustili našeho nového člena. Filípek byl první, kdo začal s průzkumem terénu. Poté vyšel i Fredík z propůjčeného košíku. Kluci začali zkoumat terén. Abychom to Filípkovi usnadnili a trochu ho zbavili stresu, tak mu máma ještě dala jednodenní kuřátko. Ten čas, kdy jsme měli Fredíka půjčeného utekl opravdu hodně rychle. Jenže teď nastal čas, kdy jsme ho měli vrátit. Mezi tou dobou jsme si zvykli na Fredíka a co víc. Dokonce jsem se ptal i v práci, jestli by někdo nechtěl kocourka. Bohužel nikdo neměl zájem. A tak jsem si řekl…kamaráde nerad to říkám, je to na tobě. A tak, když jsme přijeli k Jolance vrátit Fredíka…oznámil jsem jí, že si ho vezmu já. Ani nevím, jak se to stalo, ale vše mi hrálo do karet. Jolanka Fredíka neměla nafoceného a tak ho nemohla ani vystavit na stránky pro zájemce. A další otázka byla…Proč mi ho vlastně půjčila. No na osudy opravdu nevěřím, ale vzal jsem to jako výzvu a řekl jsem si….to je tvoje šance chlapče. A tak jsme se vrátili s Fredíkem za bráškou domů.

Od té doby jsou kluci pořád spolu. Dalo by se říct….nerozlučná dvojka a vyvádí spolu takové hlouposti, že to jsou někdy opravdu neuvěřitelné zvuky a rány co jdou slyšet. Za tu dobu jsem si i já k mému miminku (Fredíkovi) získal takovou vazbu, že už si ani neumím představit, co bych bez něj dělal.

Jedním jsem si jistý. Nebýt Aničky Kordové, tak by byl můj život asi opravdu hodně nudný. Moc jí děkuju za to, že mi tehdy předala kontakt na Jolanku. A jen díky Aničce a Jolance teď můžu napsat tento příběh. A vůbec!!!

Přijde mi, že všichni okolo Jolanky jsou neskutečně šťastní a veselí lidé.

Honza Matula